POD KACHLIČKOU DLOUHÉ CHODBY

27.01.2010 10:11

ukázka z připravované knihy pohádek dětí ZŠ a MŠ Karlovice

POD KACHLIČKOU DLOUHÉ CHODBY

Kamila Sklenářová – 6. třída

Když jednou v jedné vesnici stavěli školu, bylo zrovna zlé období. Lidé se bouřili proti sobě. Příroda se na to už nemohla dívat a rozhodla se, že stvoří hodné a milé skřítky. Sice svět byl celý zlý, ale skřítci ne.

Všichni hodní skřítci se vydali podél rozestavěné budovy, byla to prostě nádhera.

Zavolali na Hřídelníka, který byl jejich hlavní vůdce: „Haló, Hřídelníku, až tu nádheru dostaví, nastěhujeme se tam.“

Hřídleník chvíli váhal, ale pak se rozhodl a řekl: „Ano.“ A pokoutně se usmál.

„No jo, ten náš Hřídelník,“ řekli kamarádi, „má dlouhé, kudrnaté, husté vlasy a roztrhaný obleček. Je malý a ošklivý, ale mozek, ten má!“

Hřídelník se mezitím zakoukal na školu.

Postupem času, jak školu dostavěli, dali do ní vše potřebné pro učení. A tak se skřítci mohli konečně nastěhovat do přenádherné školy. V tu dobu už tam chodily i děti.

Za nějaký čas se zlé období uklidnilo a vládl klid. Lidé byli laskaví a hodní, ale pořád vyděšení ze zla, které dříve v lidech panovalo.

Skřítci se mezitím nastěhovali pod kachličku dlouhé školní chodby. Vedle chodby byla celkem velká místnost, ale úplně prázdná. Jednoho rána, jak se Hřídelník vzbudil, vykoukl zpod kachličky. Kachlička zavadila o zem a zaskřípala. Skříp! Skříp! Když se Hřídelník podíval, tak viděl, že se prázdná místnost obkládá dřevem a přidělávají se žebřiny. Na strop přidělali nějaké zvláštní kruhy.

Hřídelník zavolal na svoje tři kamarády Křikavu, Hněvína a Hunce: „Haló, podívejte se, co se to děje!“

„Tady bude určitě tělocvična,“ ozvali se ostatní.

Další den se Křikava, Hněvín, Hunec a Hřídelník znepokojili. Z tělocvičny se ozývaly zvláštní zvuky, ozývaly se hodiny a dny…

Po nějakém čase se Křikava a Hřídelník rozhodli, že se půjdou posadit na roh tělocvičny a budou pozorovat. Ostatní s nimi nechtěli jít, ale nakonec šli. Seděli tam jenom chvilku, chvilinku a najednou se k nim z výšky spustila nějaká zvláštní malá holčička. Z klobouku jí trčela pavučina.

Skřítci se polekali a s hlubokým obdivem se zeptali: „Kdo jsi?“

„Já jsem Pavučinková víla přeci,“ odpověděla holčička.

„Pavučinková víla?“ zopakovali skřítci. „A jak ses sem dostala?“

Víla odpověděla: „Jeden pavouk Čebrda jednou tkal vlákno. Ale nebavilo ho dělat pořád to samé, a tak tkal a tkal, až jsem vznikla já.“

„Ty, Pavučinková vílo?“

„Ano, já,“ řekla tenoulinkým hláskem víla.

A povídali a povídali, co zrovna na srdci měli.

Na druhý den se opět setkali. Šli se poohlédnout po třídách, do šaten a do žákovských knížek a do třídní knihy a prostě všude. Byl už večer a všichni byli unavení, tak se rozloučili s Pavučinkovou vílou a šli spát. Pavučinková víla si lehla do hedvábné pavučiny, skřítci si zalezli pod kachličku a pak do svých postýlek.

Hřídelník zase začal brát všechno vážně. No jo, hlavní vůdce. „Pavučinková víla se mi moc nelíbí, ne jenom, že nám tady zabírá prostor, ale ještě je jakási celá divná,“ zabrblal.

Ale kamarádům se to nelíbilo a řekli: „Ale to přeci není vůbec pravda, aspoň tu nebudeme pořád sami. A že má tenký hlásek a sladké chování je přeci normální, je to víla, ne?“

Jak to kamarádi dořekli, Hřídelník se otočil na druhý bok a usnul.

Ráno, když se vzbudili, slyšeli krásný zpěv. Byl nádherný a rozléhal se pořád a neustále každý den. Už jim to i vadilo, tak se rozhodli, že půjdou na konec dlouhé chodby. Jeden krok, druhý, podlaha skřípala. Uf, už byli na konci chodby, kde byly skleněné dveře. Otevřeli je, ofoukl je svěží vítr a co neviděli: bylo tam úplně modré nebe, jezírko na krásné zelené trávě, v jezírku čistá průzračná modrá voda, ve které plavaly pestrobarevné rybky. Nad jezírkem poletovali ptáci a motýli všech barev.

Skřítci se i s vílou do jiného světa nastěhovali a spokojeně si dál žijí vedle naší školy.