Vivat mexico 2011
VIVAT MEXICO!
Do Mexika vede mnoho cest, ale žádná není tak slavná, jako ta, kterou vykonal Hernando Cortés roku 1519, když přistál s jedenácti loděmi a několika stovkami dobrodruhů na pobřeží kontinentu v místech, kde je dnes město Veracruz, a udělal si třistakilometrovou procházku k aztéckému „vodnímu“ městu Tenochtitlánu (čti Tenočtitlánu). V té době bylo hlavní město aztécké říše největší akropolí, kterou evropské oko kdy spatřilo. Žádné jiné město v Evropě nebylo tak rozlehlé, výstavní
a přelidněné. Žilo v něm přes dvě stě tisíc aztéckých obyvatel pod vládou přísného krále Montezumy. Kdo s ním chtěl mluvit, nesměl se mu dívat do očí.
Don Cortés se však na aztécké oficiality neohlížel. Na Montezumu pohlédl a zajal ho. Využil nenávisti, kterou některé okolní kmeny cítily k Aztékům a slíbil jim privilegia, když mu pomohou Aztéky porazit. Následovaly dva roky tahanic, třenic a krvavých bojů. Dnes si jen stěží dovedeme představit neuvěřitelnou psychickou i fyzickou výdrž konkvistadorů, kterou museli projevit při divokých zvratech situace. Málokdo přežil, ale ti, kteří to dokázali, včetně dona Cortése, se nakonec mohli „kochat“ pohledem na ruiny Tenochtitlánu. Přes sto tisíc Aztéků bylo vyvražděno, včetně žen a dětí, ale jejich zlatý poklad nebyl k nenalezení (dodnes po něm pátrají desítky dobrodruhů, pravděpodobně leží v některém zasypaném kanále pod dnešní zástavbou hlavního města Ciudad de Mexico, které vyrostlo na rozvalinách Tenochtitlánu). Stupňovitou pyramidu Boha Slunce v Tenochtitlánu, Templo Mayor, střed aztéckého města, říše a jejich vesmíru vůbec, nechal Cortés rozebrat a z kvádrů vydláždil nové náměstí, na kterém dal vystavět katedrálu k chvále křesťanského Boha, pod jehož dobrotivým pohledem aztécká říše i kultura zanikla.
Nenajdete v dnešním Mexico City jedinou sochu Hernanda Cortése. Jeho hrob byl vykraden, ostatky slavného dobyvatele zmizely. Marně se budete ptát dnešních Mexičanů, v kterém kostele je pamětní deska, označující jeho hrob. Je, ale kde, to ví málokdo. Kytice se tam nekladou. Nedivte se, je to příliš živá historie. Jen nějakých čtyři sta let.
Dnešní historikové tvrdí, že nejen aztéckou říši, ale všechny indiánské kmeny, žijící na území dnešního Mexika, zdecimovaly z dvaceti procent střelné zbraně, které místní bojovníci neznali, a z osmdesáti procent nemoci zavlečené tam Evropany. Kdo tohle ví, chápe také, proč se objevila v roce 2009 mexická chřipka. Neberte to samozřejmě vážně, ale vtipná satisfakce zbytku světa, Evropanům zvláště, by to od Mexičanů byla, že?
Kdo letěl v té době do Mexika, tahle mutující viróza ho trápit nemusela. Nicméně mu byla připomínána. Například nápisy na přestupním letišti v amsterodamském Schipolu, které nabádaaly, aby všichni, kdo přiletí z Mexika s bolestí v krku, v kloubech, v uchu, prostě s jakoukoliv bolestí a horečkou, ihned navštívili svého lékaře.
Po jedenácti hodinách letu Boeningem 747-400 (zvaným Jumbo), z Mexico City do Amsterodamu vás ovšem bolí všechno, i když mexickou neboli prasečí chřipku nemáte. Člověk se pak jen usmívá davu japonských turistických důchodců, kteří spořádaně cupitají po tranzitní hale a vypadají jako houf kačátek s bílými zobáčky. Všichni mají bílou roušku a fotoaparát, kterým si vás fotí, protože chtějí doma ukázat, jak tihle Evropané jsou nezodpovědní a nechrání se proti nákaze.
Let „jumbem“ je zážitek, který snad překoná jen let raketoplánem. Ohromná síla čtyř motorů vás při vzletu tlačí do sedaček, a nemáte-li to štěstí, že letíte strojem, který právě sjel z výrobního pásu a voní novotou, celé letadlo se třepe jak talíře v kuchyňském sekretáři při zemětřesení sedmého stupně Richterovy škály. Rada všem - nejméně tři měsíce před vaším letem se vyhněte sledování jakéhokoliv katastrofického filmu líčícího pád letadla (možná je raději nesledujte vůbec nikdy). Jinak vás tohle třesení při startu připraví o poslední ždibek životní odvahy. Let, jinak vcelku nádherně klidný a plynulý, se vám promění v noční můru, kdy budete při sebemenší turbulenci (a ony během letu přijdou, na to vsaďte krk) strachy stárnout rychlostí jeden rok za jednu minutu. Po přistání v Mexico City vystoupíte z letadla jako seschlé, scvrklé, pergamenově bledé a třesoucí se trosky.
Cestování „jumbem“ mám ale rád, je to výkonný, spolehlivý a prostorný vzdušný koráb vhodný na extra dlouhé lety, například do Austrálie, nebo na Nový Zéland. Let do Mexika patří spíš k těm středně dlouhým, z Prahy to je prý 9918 km, ale pravidelné linky z Prahy nelétají, musíte nejdřív do Amsterodamu, Londýna, Frankfurtu, Paříže nebo Budapeště. Odtud let trvá přibližně jedenáct hodin, i když některé společnosti uvádějí i čtrnáct hodin, což je nadsazené. Nejvíce létají Delta, Aeromexico, Air France, KLM, Lufthansa či American Airlines. S předstihem půl roku můžete sehnat letenku i za 12 tisíc Kč, jinak počítejte od 20 tisíc Kč výše, záleží na letecké společnosti a proměnách stavu světové ekonomiky. I tak to je cena za ekonomickou třídu, třída business, neřku-li first class vás přijde na skoro desetinásobek. Ale celá cesta je pak o něčem jiném. Vzhledem k tomu, že málokdo asi zámořskou cestu ve třídě business či dokonce v první třídě zažije, maličko přiblížím.
Tak například letecká společnost American Airlines, která má jeden z nejlepších a nejstarších systémů zákaznické podpory (do Mexika z Evropy létá s Boeningy 763), má na svých „mateřských“ letištích po celém světě tzv. Admirals Cluby, kde strávíte chvíle čekání na odlet v komfortním prostředí kožených křesílek s nabídkou self-service jídel a pití co hrdlo ráčí, novin, magazínů, filmů na TV, internetového připojení apod. Budete-li si přát, k letadlu vás osobně odvede letištní manažerka. Na mačkání check-in v davu lidí s hromadou kufrů zapomeňte. Pro business jsou extra check-in vchody. Do letadla také první nastupujete, máte přednost. Na palubě se vás osobně ujme palubní personál a usadí vás. Ani se nestačíte rozkoukat a už vám nutí sklenici šampaňského. Nemáte chuť, protože jste už tři vypili v Admirals Clubu, ale nakonec neodmítnete. Ještě ani nedopijete, máte před sebou teplé oříšky, sklenici džusu či vody, kterou vám s úsměvem podá sličná flight attendandt. Zkušenosti z cest mne přesvědčují, že mladých letušek ubývá. Nevím, čím to je, možná jen jsem neměl štěstí, nicméně i ty přesluhující letušky jsou stále „nebeští andělé“. Ty časy, když ještě chodily v minisukních či šortečkách a byly vybírány podle toho, jak krásně dlouhé jim narostly nohy, ty časy (které si nepamatuji, ale archivní fotografie o tom vyprávějí) jsou asi nenávratně pryč. Stejnokrojové sukně dovolují pánům zahlédnout jen část kolínka a lýtko. Ale díky i za to....
Do letadla stále nastupují pasažéři ekonomické třídy, ale vás, kteří již sedíte v business, se už ptají, co si dáte jako hlavní chod k jídlu, přičemž vám pod nos strčí obsáhlý jídelní lístek, ve kterém je uvedeno i jméno šéfkuchaře, který jídla připravil. V turistické třídě se vás stewardka obligátně zeptá: „Chicken or beef?“ Někdy je i „pasta“, ale jinak s ničím jiným nepočítejte. Hrkne vám ohřátý aluminiový piknikový balíček pod nos a vy v těsném prostoru máte stěží dost místa na rozbalení plastového příboru. V business či first class máte nejen dost prostoru, ale i malý jídelní stolek s ubrusem, a jídla jsou speciálně připravená jen pro tuto třídu, ale ani zde málokdy dostanete jídlo z vajec, vajíčka samotná nebo mléčné pokrmy, prý kvůli nesnadnému uchovávání. Zato hojně čerstvé zeleniny, steak, speciálně upravené kuře, brambory, různé polevy, zmrzliny, koláče, muffiny... Jídla jsou vesměs více kořeněná, aby chutnala, protože ve vyšších nadmořských výškách se mění jejich chuť, a mění se i funkce vašich „chuťových pohárků“ na jazyku, a tak by vám mohla jídla chutnat suše a bez příchuti a zbytečně byste si stěžovali. Když jsem se zajímal o historii otrav z jídel na palubě letadel, dozvěděl jsem se, že jeden z největších „průserů“ byla hromadná otrava z krevet u jedné argentinské společnosti. To bylo v roce 1992, ale přesto si raději tyhle potvůrky nedávám. Jo, a víte, že piloti a palubní personál nesmějí dostat stejné jídlo? Nevíte? Tak vězte, že je to proto, aby se náhodou nestalo, že všichni ze zkaženého jídla onemocní a vy pak budete muset s letadlem přistát sami. Tak teď už to víte.
Ale pojďme od jídla dále, už máte plné bříško a chcete se při letu bavit a pouze popíjet šampus, whisky či likér v množství, které snesete. Máte vše zdarma. V ekonomické třídě dostanete sluchátka do uší, takové ty špuntíky co stále vypadávají, je na nich ušní maz od pasažéra před vámi a navíc v nich nic slyšíte pouze hukot motorové turbíny. V business vám půjčí špičková sluchátka BOSE s aktivním potlačením okolního ruchu. Ani nezaregistrujete, že na uších něco máte, jak jsou měkká a lehká. K tomu dostanete hard-diskový přehrávač AVOD, který se zasune do bloku před vámi, s širokou škálou filmů a TV a hudebních programů (tenhle systém poprvé zavedla společnost Alaska Airlains v roce 2003, má jméno digEplayer a vymyslel ho nosič zavazadel pracující pro tuto aerolinku, jistý Bill Boyer, šikovný kluk, dnes už nosiče nedělá....). Máte též přístup k internetu, služba je placená, ale můžete ji mít i zdarma. U většiny velkých leteckých poslečností funguje systém “věrnostních výhod”. Například za nalétaných 32 tisíc, 64 tisíc nebo 121 tisíc km se společností máte přednostní právo na sedačku, kterou si vyberete i několik hodin před odletem, dostane se vám prioritního odbavení, přednostně vás usadí, přednostně o vás pečují (a internet je hned zdarma), máte možnost přesazení z ekonomické třídy do první kdykoliv se vám zachce a můžete nominovat člena rodiny či přítele jako spolupasažéra ve stejné kvalitativní třídě...
A to není vše. Hned po nástupu dostanete balíček s kartáčkem na zuby, zubní pastou, hřebenem, kartáčkem na šaty, hygienickými ubrousky, krémem na obličej a na ruce, jedním párem ponožek na spaní, se špunty do uší a klapkami na oči. Kdo letěl někdy přes Atlantik a po deseti hodinách sezení nevěděl, kam s odkrvenýma nohama, v business máte polohovací sedačku s dvaceti funkcemi nastavení až do polohy horizontální. V první třídě je dokonce postelového charakteru. Přikryjete se vlněnou přikrývkou, vezmete dudlík na spaní v podobě skleničky koňaku.... A spíte jako doma....
I když jste tedy osoba s letenkou business či máte věrností výhody, nic z toho vás nezbaví projít letištní odbavovací kontrolou. Kdo létá častěji, možná si ani změn na letištích nevšiml, ale pokud jste letěli naposledy třeba před dvěma roky, pak vás zaskočí, že palubní letenku si musíte vytisknout sami v tzv. e-ticket terminálech. To za předpokladu, že máte e-pas (do USA je to už nezbytná podmínka) a odlétáte z větších letišť. Letíte-li do nebo přes USA, počítejte s dalšími „legráckami“. Pomocí systému ESTA sice dnes získáte za „bakšiš“ 14 dolarů vízum přes internet přímo z domu, ale to vám zaručuje, že jen můžete předstoupit před úředníka na letišti. Ten v Budapešti se nás ptal i na takové fajnovosti, jako jak dlouho mám svůj mobil, kdo mi balil kufry, jestli mi je někdo hlídal, když jsem šel na WC, kde jsem byl před hodinou, co jsem snídal.... Něco podobné jinými slovy se vás ptají na letišti v USA. A pak vás strčí do „svlékacího skeneru“. Pokud máte, dámy, pod levým ňadrem mateřské znaménko velikosti „mexického dolaru“, těžké říct, zda ho oficír u obrazovky vidí, stejně tak se páni nedozvíte, zda se letištní kontrolorka náhodou neušklíbla, pokud jí přístroj odhalil nedokonalost vašeho mužství, jehož hrdost utrpěla dvanáctihodinovým stísněným přeletem . Prý tyhle detaily vidět nejsou, zato bomba ukrytá v podprsence ano – nemyslím tím velikost vašeho poprsí, dámy. Takže stojíte v prosklené kukani, ruce nad hlavou a šustící skener svléká a hledá...
Stejně tak projdou prohlídkou i vaše kufry. Nemyslete si, že když si je necháte na letišti za poplatek obalit před odbavením těsnou fólií nebo dáte na zipy zámek, že máte vyhráno a můžete převézt, co chcete. Tzv. Transportation Security Administration má podle zákona možnost váš kufr bez vašeho svolení otevřít a podrobit prohlídce i bez vaší přítomnosti. Fólii rozpárají, zámek rozlomí, obsah prohází. Když nic nevhodného nenajdou, položí na vrch vašich (ještě před chvílí pečlivě složených svršků) lístek Notice Of Baggage Inspection s omluvou, že ta „šťára“ byla pro bezpečnost vaši i dalších pasažérů. Skutečně jsem to zažil dvakrát.
Během letu do Mexika dostanete v letadle papír „para extranjeros“, tedy pro cizince, kterým vás mexické Instituto Nacionale de Migración laskavě žádá, abyste přiznali kam letíte, kde budete bydlet, jak dlouho, co vezete, kolik máte peněz, a pod. V roce 2009, v době tzv. „mexické chřipky“, bylo vše ještě touto nemocí komplikovanější. Museli jste uvést, co vás všechno právě teď bolí - nemoci jsou na lejstru vyjmenovány a vy odškrtáváte. Vtip je v tom, že španělsky neumíte, a anglicky to tam není. Takže i kdybyste měli infekční žloutenku, tuberkulózu, lepru, malárii a nedej bože pozitivní HIV, prostě odškrtáte, že vás nic nebolí a jste zdraví. Po příletu bylo v té době ještě nutné projít termovizí - postavit se před teplotní kameru, která příslušnému úředníkovi ukázala, jak je to s vaší eventuální horečkou. Nemusím podotýkat, že po letu, kdy vám každá turbulence zvedla tělesnou teplotu o nejméně jeden stupeň Celsia, cítíte, že přímo hoříte a máte horkost, kterou normální teploměr až ani nezaznamenává, protože je to zbytečné. Při takhle vysoké teplotě máte už být mrtví. Ale nejste, nicméně se tak cítíte. I když jsem byl přesvědčený, že mám 50,2 ukázala termovize 37,2. Úřednice u „teplotní obrazovky“ zkoumavě zvedla obočí a zvídavě na mne upřela krásné, mexicky čokoládové oči. Četl jsem v nich: „Hola, konečně jeden amigos s prasečí chřipkou! Konečně konec nudy!“ Usmál jsem se a zbytkem své roztřesené osobnosti vyhrkl: „Encantado!“, tedy „Těší mě!“. To se sice říká jako odpověď, když se vám někdo představí, což festovní úřednice s čokoládovou pletí a stejnýma očima neudělala, ale zabralo to. Pustila mne dál.
V roce 2009 jsem si do deníčku napsal první zážitky z odbavení na letišti v Ciudad de Mexico: Když jsem prošel termovizí a pomyslel si, že mám vyhráno, další úředník mne vyvedl z omylu. Strčil mi do ruky nové lejstro. Podle zaručených informací od lidí, kteří do Mexika již v minulosti letěli, jsem měl vyplňovat jen imigrační dokument, který jsme dostali v letadle. Pravděpodobně nejsem sám, kdo je překvapen, protože všichni „extranjeros“ čekající v řadě se mnou, se horečně shánějí po propisce a po někom, kdo jim přeloží, co znamená „lugar y fecha de nacimiento“, či „nombre y domicilio de la empresa o institución donde realiza sus actividades“. Jeden opisuje od druhého, zatímco další úředník, tentokrát na invalidním vozíku, se mezi námi proplétá a na dokument dává červené kulaté razítko. Ani se nepodívá, zda máte kolonky vyplněné, nebo ještě prázdné. Jen dává razítka, automaticky a s chutí. Proč, to nechápu. Až po delším pobytu v zemi jsem si uvědomil, že mexická vláda se snaží zvýšit zaměstnanost a vytváří nová pracovní místa, která přiděluje především tělesně postiženým, kteří by jinak práci sháněli asi s velkými problémy. Sympatické...
Jen v příletové hale mexického letiště jsem takových sympatických, ale naprosto neužitečných pracovníků napočítal šest. Pracovník č.1 rozdával imigrační blanket, kde jsem napsal to samé, co už jsem vyplnil na jiný tiskopis, který mi dali v letadle. Pracovník č.2 dával razítka. Číslo 3 drželo šňůru, která oddělovala čekací prostor od prostoru imigračních úředníků. Číslo 4 stálo za šňůrou a sledovalo, u kterého stolku imigračního úředníka je volno a dávalo pokyny pracovníku č.5, který k imigračnímu úředníku lidi vodil. Pracovník č.6 pak procházel mezi čekajícími pasažéry a díval se, zda máte v imigračním blanketu razítko, které vám tam měl dát pracovník č.2 na invalidním vozíku. Uniformovaný imigrační úředník (toho jsem nepočítal do seznamu, protože jistě je velmi důležitý) dal další razítko na můj špatně vyplněný tiskopis, kopii mi vrátil, aniž řekl, co s ní mám dělat (ale to už jsem si dávno zjistil, že si ústřižek musím velmi dobře uschovat, protože při odletu jej musím vrátit. Pokud bych jej ztratil či zničil, čekala by mne docela milá procedura, na jejímž konci bude tučný poplatek za to, že jim svou nedbalostí přidělávám práci, po které ostatně tak velmi touží).
Odcházím radostně, že jsem to zvládl. Raduji se předčasně, protože cestou mne ještě donutí projít bezpečnostním rámem a všechna zavazadla znovu musí prověřit rentgen. Zapomněl jsem v příruční tašce pomeranč z letadla. nestačil jsem ho sníst. Plynulá procedura odbavení se najednou zatrhne, všichni se k mému zavazadlu sbíhají a já se neochotně přiznávám, že je moje. Usmívající Mexičan kroutí hlavou, že jako jsem úplně blbej a pomeranč vhodí do koše, který už je plný ovoce a zeleniny. Ta hromada by nakrmila jednu rodinu v pueblos. Podepisuji čestné prohlášení, že pomeranč byl můj a nebudu vznášet žádný právní nárok na vrácení. Pak mě pustí dál. Ale stále ještě není vyhráno. Těsně před východem „na svobodu“ mne další letištní úředník s úsměvem vyzve (opravdu se všichni usmívají), abych zmáčkl „tenhle knoflík“. Nad ním jsou dvě světelné kontrolky - červená a zelená. Pokud se rozsvítí zelená, mohu se konečně radovat. Můžu jít a jsem opravdu a definitivně v Mexiku. Pokud červená, ach ouvej, odvedou si mne bokem a budu muset otevřít všechny kufry a všechno vyndat, aby ještě jednou prokontrolovali, zda nemám někde schovaný druhý pomeranč. Rozsvěcování červeného a zeleného světýlka řídí počítačový program, nedá se uplatit. Je to demokratické, padni, komu padni.
Mně padla zelená.
Tohle se odehrálo přede dvěma roky. Nyní vše proběhlo mnohem rychleji. A na konci se znovu rozsvítila „zelená“.
Obecně vzato, navštívíte-li kteroukoliv zemi na světě s cestovní kanceláří, poznáte navenek hodně, ale zemi nepochopíte. Některou zemi však nepochopíte, i když pojedete jen na vlastní pěst.
Jednou z takových zemí je i Mexiko. Doporučuji mít u sebe domorodého či rodinného průvodce, který vám všechno vysvětlí. A ostatně cestovat Mexikem jen tak nazdařbůh a sami se nedoporučuje, i když to zakázané není. Zaprvé minete mnoho zajímavého, na co vás nikdo neupozorní, zadruhé si koledujete o nějaký ten bezpečnostní malér.
Mexiko (správně Spojené státy mexické, Estados Unidos Mexicanos) je politicky nejstabilnější stát Latinské Ameriky, i když každé volby doprovázejí skandály, bouřlivé demonstrace, o korupci se povídají neuvěřitelné příběhy a o kriminalitě hrůzostrašné příběhy. Ozbrojení policisté, vojáci či členové jiných bezpečnostních složek jsou nicméně všude. U každého obchodního centra, u každého muzea, na stanicích metra stojí ozbrojený policista nebo policejní fešanda „kvérem“ (policistek je v Mexiku hodně, to je sympatické). Dokonce i na plážích vám sem tam před nosem křižuje na čtyřkolce jakýsi kulometčík v podivné uniformě. Chováte-li se aspoň trochu nenápadně a neprovokujete-li, problém s nimi nemáte. Na veřejnosti je zakázáno pít alkohol, i nealkoholické pivo se nedoporučuje, není totiž zase tak jasně rozeznatelné, aby si vás někdo nevšiml. V restauracích a barech můžete vypít co snesete. Bohužel v horku moc nesnesete, takže počkejte, až se „odalkoholizujete“. Žebrat na ulici můžete, ale ne se opilecky potácet.
Mexické pivo není pro Čecha žádná výhra, ale je lepší než balená voda, kterou ovšem musíte pít také, protože ta z vodovodu není nejvhodnější. V hlavním městě Mexico City je závadná všude, musí se doma „problublávat“ speciálním přístrojem na okysličování a ničení bakterií. Ale nemyslete si, že z kohoutku teče nějaká žumpa, to ne. Voda je čirá, čistá, jen má některé bakterie, které by tam být neměly. Pro Mexičany je v podstatě nezávadná, pro odolnější cizince taky. Jestli jste nebo nejste odolní cizinci si musíte vyzkoušet. Celkem rychle to poznáte, popisovat snad nemusím.
Mexiko trpí v posledních letech neuvěřitelným úbytkem podzemní i povrchové vody, ale jako turista to nepoznáte. Balená voda je k dostání všude v ceně od 5 do 25 pesos (10 pesos je v současném kurzu asi 15,-Kč) a její prodejci běhají po všech ulicích a křižovatkách. Domácnosti mají zvláštní systém hospodaření s vodou - ze státního vodovodu teče voda buď do podzemní nádrže pod domem, odkud se čerpá do plastových cisteren na střeše, nebo se tlakuje rovnou do nich. Černé „barely“ na vodu vidíte na každé střeše domu (podotýkám, že střechy tu nemají sedlové, šikmé, ale ploché, rovné, protože tu nesněží). Voda se pak rozvádí po domu samospádem. Na střechách si všimnete též bílých nebo žlutých tlakových nádob na plyn. Tyto „bomby“ se po vyprázdnění vyměňují, respektive doplňují, a volání „gaaaaaaaas“ pojízdných prodavačů plynu vás často brzy ráno, k vaší radosti, budí. Ještě nikdy prý neudeřil do žádné plynové bomby na střeše blesk. Ale až se to stane, tisíce plynových lahví na střechách Mexico City vyrobí takový ohňostroj, že to jistě uvidíte i z vašeho okna někde na Českomoravské vysočině.
Ciudad de México (též Mexico City), hlavní město Mexika, je stát ve státě. Počet obyvatel přesně ještě nikdo nespočítal, takže něco mezi 20 až 25 miliony. Je to město kontrastů, které vás ohromí. Vedle palácových čtvrtí milionářů, obehnaných zdmi (podívejte se na mexický film La Zona, „Život za zdí“, distribuovaný i u nás na DVD a pochopíte více), jsou tu i chudinské slumy, kam rozhodně nechtějte jít na okukování. Když na tuto náhorní mexickou plošinu (Mexico City leží ve výšce asi 2300 m.n.m.) přišel Cortés, uviděl na svou dobu neuvěřitelně obrovské město (Tenochtitlán) obklopené vodou a horami. Dnešní příchozí vidí jen to obrovské město šplhající do okolních kopců. Panoramatu za městem za pěkného dne vévodí 60 km vzdálená sopka Popocatepetl (5452 m). Nemyslete si, že 60 km je nějaká dálka. Vzdálenost se počítá od středu města, tedy náměstí Zócalo, a město samotné má v průměru nějakých 30-40 km, takže sopka je v podstatě za dveřmi. Taky když v roce 1985 zatřásla zemí, zahynulo v Mexico City pod spadenými domy na několik desítek tisíc lidí. Sopka pokuřuje dodnes.
A kam zmizla voda? Od doby, kdy don Cortés rozebral aztécký Templo Mayor, po desítky let Španělé jezero vysušovali a kanály zasypávali. Pozůstatek vodní plochy najdete jen v parku Chapultepec (čapultepek, v překladu Park kobylek, krásný park uprostřed města, něco na způsob newyorského Centrálního parku, kde se scházejí milenci, děti k různým atrakcím nebo turisté, aby vystoupali na nedaleký kopec stejného názvu, na kterém si dalo vybudovat rezidenci Castillo de Chapultepec Jeho císařské Veličenstvo Maxmilián I, trochu nešikovně a uměle dosazený mexický císař z rodu Habsburků, jenž vládl Mexiku v letech 1864 - 1867, nebyl oblíben a byl mexickými povstalci popraven. Ironií osudu jeho poslední výkřik před salvou popravčích pušek zněl Vivat Mexico! Dnes tímto zvoláním končí každý projev prezidenta na Den svátku nezávislosti, který připadá na 15. září).
Další pozůstatek vodních cest je ve čtvrtí Xochimilco (sočimilko), což jsou jakési mexické Benátky. Několika kilometrová síť kanálů slouží k zábavě, společenským setkáním a pro turisty. Na velkých gondolách se můžete nechat vozit (správně řečeno plavit), hodina za 150 pesos. Za 50 pesos vám na přidružené lodi k tomu zahrají a zapějí El Mariachi (mariači), muzikanti v obrovských sombrérech. Mandoliny, kytary, ukulele, housličky, hrdelní vysoký zpěv, rumba...., je to krása. Místní obyvatelé na lodích slaví narozeniny, křty, svatby, promoce, pohřby či jen tak se sejdou kámoši a kámošky a popíjejí, neb tady jest konzumace alkoholu dovolena.
Mexičané vůbec rádi a hodně slaví na neobvyklých místech. Například v době , kdy u nás chodíme s pietou o tzv. dušičkách zapálit na hrob svíčku za své zemřelé příbuzné, Mexičané na hřbitovy chodí s muzikou a koši jídla. Sedí na hrobech, zpívají, hodují, veselí se...spolu se svými zemřelými. A připíjejí na „jejich zdraví“-
Co se pije?
Víno, pivo a tequila.
Mexické víno není špatné, ba dokonce je vynikající, hlavně červený cabernet, ale víno původní obyvatelé Mexika neznali. Révu dovezl opět Hernando Cortés a Mexiko se stalo první zemí v Americe, kde se začalo víno vyrábět. Od roku 1524 měli všichni španělští usedlíci povinnost vysadit ročně pod dobu pěti let 100 tisíc kusů révy. Takže si dovedete představit, jak rychle začalo víno konkurovat tehdejšímu kaktusovému vínu Aztéků „palque“, což byla vlastně zkvašená šťáva z agáve, pro Indiány „nápoj bohů“ bohatý na rostlinné bílkoviny, uhlovodíky a vitamíny. Jeho pití se omezovalo na dobu velkých náboženských oslav. Jindy jej směli používat pouze kněží a starci a tento zákaz se přísně dodržoval. Opilství se trestalo i smrtí. Tenhle podivně bílý nápoj dobyvatele Mexika nenadchl. Aby tento místní produkt využili, snažili se víno destilovat. Křišťálově čirý destilát nazvali „tequila“ po agave tequilana (v Mexiku tomuto „kaktusu“ ale říkají „maguey“), z něhož se vlastně vyrábí. Maguey patří k suchomilným rostlinám, dorůstá do více než metrových výšek a upoutají vás na ní především její silné, mečovité listy uspořádané v pravidelnou růžici. Ty jsou také hlavní využívanou a zpracovávanou částí rostliny. Slouží jako krytina na střechy venkovských obydlí, u nichž trámy zastoupí několikametrové agávové stonky nesoucí květenství. Dále poskytují listy světoznámý sisal, surovinu pro výrobu provazů a houpacích sítí hamaka či tzv. panamských klobouků, které se dají svinout do ruličky. Listy agáve také jsou krmivem pro hovězí dobytek a prasata. Suchými listy a stonky se topí. Dužiny se používá při výrobě papíru a blány mají hojivé účinky – přikládají se na lehčí poranění. Kromě toho obsahují listy silně pěnivé saponiny, které nahrazují mýdlo, a ostnů se na venkově používá místo jehel. Takže univerzálnější a dokonalejší rostlinu těžko pohledáte.
Tequila už tak dokonalá podle nás, zvyklých na voňavou slivovici, není. Nejlepší tequila má od roku 1795 značku Cuervo, podle zakladatele organizované výroby tequily José María de Guadalupe de Cuervo. Jak chutná? (Lze ji koupit i u nás). Těžko říct, musíte vyzkoušet každý sám, ale pije se tak, že si na hřbet ruky nakapete citron a posypete solí a po doušku tequily tuhle směs olíznete. Komu ani tohle nebude stačit, může sáhnout po mezcale. To je v podstatě také tequila, ale vyrábí se z jiného druhu agáve a plave v ní červ (respektive larva můry žijící v listech agáve). Červ má být důkazem o kvalitě destilátu. Vysoký obsah alkoholu červa konzervuje, nízký červa rozloží. Tudíž si dejte pozor jak červík v láhvi vypadá až se budete chtít stát „mezcalerem“. Nicméně po vypití více mezcaly vás ani kvalitní obsah alkoholu neochrání také před rozložením.
A když už jsem u pití a jídla, co tedy budete v Mexiku konzumovat?
Až vám dojde zásoba tatranek, které jste si dovezli pro překonání nejvyššího stavu nouze, chtě nechtě budete muset za A) poprosit McDonalda o záchranný, avšak chuťově všude stejný „hambáč“, za B) ochutnat místní stravu.
Doporučuji variantu B.
Mexická kuchyně je aromatická, pikantní a pestrá, používá hodně druhů koření. Každá oblast má své speciality a těch je opravdu mnoho. Nikdy však nechybí chilli, fazole a tortilly nebo jiný pokrm z kukuřičné mouky. Tortilla je kukuřičná placka a znamená pro Mexičana totéž, co pro Čecha chléb. Tortilly tvoří základ mexické stravy. Připravují se z kukuřičné mouky uhnětené s vodou v těsto, z něhož hospodyně oddělují malé kousky a mezi dlaněmi je zpracovávají tak dlouho, až vznikne tenká placka velikosti dezertního talířku. Syrové placky se pak praží na rozpáleném plechu a podávají se hodně teplé, naskládané do košíčku a zabalené v ubrousku, aby nevychladly. Spolu s pálivými omáčkami (vynikající je červená Valentina) pak zaženou placky nejhorší hlad i samotné, jinak slouží jako příkrm ke všem slaným jídlům po celý den.
Mexičané jedí s požitkem a k tomu potřebují klid. Není-li dost času, pak jídlo vynechají. Základ snídaně obvykle tvoří různě upravená míchaná vajíčka, která se liší účinností pálivých přísad. Snídani doprovázejí samozřejmě tortilly, ale je možné si posloužit i bílým pečivem (normální „náš“ tmavý chleba neseženete). Tento chod doplňuje sklenka pomerančové šťávy. Následuje káva nebo atole, sytý pudinkový nápoj buď s přírodní nebo s ovocnou příchutí a sladké pečivo. Také se snídají tamales – šištičky z kukuřičného těsta plněné kuřecím nebo vepřovým masem a pálivým chile, balené v kukuřičných listech a takto vařené. Důkladná snídaně je důležitá, protože Mexičané obědvají nejdříve po čtrnácté hodině, ale běžně mezi třetí a pátou odpoledne, po návratu z práce. Aby organizmus vydržel, je zvykem dát si kolem poledne alespoň „almuerzo“. Nejčastěji je to torta – velká houska, která je rozříznutá a potřená majonézou, obložená plátky šunky, sýra nebo kousky drůbežího či jiného masa, dále rajským jablíčkem, chilli papričkou – pro tyto účely konzervovanou v nálevu. Tortu si lze koupit v řadě pouličních občerstvení. Není se čeho bát, pokud vidíte, že je dobře zabalená. Pokud si koupíte tortu na chodníku od Indiána, je to už na vašem organizmu, co zvládne.
Oběd, to je skoro obřad. Po celodenní práci se schází rodina u domácího stolu, přátelé v restauraci nebo v Xochimilco na lodičce. Teď už je dost času na popovídání i na jídlo. Začíná se polévkou – většinou masovými vývary, následují těstoviny s kečupem nebo rýže ochucená pálivou salsou. Salsa je přísada neodmyslitelná od všech pokrmů, s výjimkou sladkého pečiva a dortů, ale koupíte i salsové bonbóny. Pro nic netušícího cizince je nejvhodnější salsa mexicana – směs drobně nakrájených rajských jablíček, cibule a čerstvých zelených chile. Ostřílenější turista si oblíbí pikantnější salsu zelenou, která je uvařena z chile a zelené odrůdy rajčat tomate. Avšak Mexičan a každý, komu Mexiko přirostlo k srdci, zvolí ďábelskou salsu červenou. Kdo přivykne, už se bez salsy neobejde. K hlavnímu chodu oběda dále patří maso upravené na různé způsoby, ale k němu patří vždy tortilla. Rýže předchází, brambory se podávají nanejvýš s jinou zeleninou jako obloha, nikoli jako příkrm. Ten nahradí vynikající tmavé fazole, které jsou buď vařené nebo zapékané nebo ve stavu fazolového pyré. Výborné jsou tacos de pollo, tortilové trubičky plněné kuřecím masem zalité fazolemi, smetanou a avokádem. V restauraci přijdou na 65 pesos. Za babku!
Večeře? Sladké pečivo (často zalité cajetou (kachetou), sladkým krémem z kozího mléka - mňam, nedělám si legraci!) a kakau podobný nápoj chocolate (mimochodem, jestlipak víte, z jakého jazyka k nám přišel název čokoláda? Jestli to víte, tak jste dobří. Pokud tak dobří nejste, tak vězte, že z aztéčtiny, v ní se čokoládě říká „šokolatl“, a Aztékové taky čokoládu „vynalezli“, stejně jako „tomatovou omáčku“, neboť rajče nazývali „tomatl“). A jsou tu opět nezbytné tortilly – tentokrát předehřáté, pokladené kousky opékaného masa posypaného cibulí, zeleným koriandrem a polité salsou podle vlastního výběru.
Na každém rožku však uvidíte něco, co vám bude připadat jako ohromné pláty smažených bramborových lupínků. Už už se vám sbíhají sliny a představa pohodičky u televize s křoupáním vám známých „brambůrek“ však vezme za své, když se dozvíte, že to jsou chicharrones (čičarones), smažené vepřové kůže. Prodejce vám je ochotně naláme na menší kousky, posolí a polije salsou nebo valentinou a vy se můžete ukřoupat potěšením. Je to národní mexický kulinářský „sport“, chicharrone. Začínají tím nemluvňata, končí tím století stařečkové. Zvyknete si, je to docela dobré, opravdu. Pochoutkou jsou také syrové plody opuncií, tzv. tuna. Když se oloupou, chutnají jako cukrový meloun. Z opuncie se jí i listy, dušené a nakrájené do salátů. No, a naprosto nejlepší pochoutkou jsou smažení cvrčci, chapulines (čapulines) na způsob našich slaných chipsů. Koupíte je v kornoutku a cestou po památkách ukusujete hlavičky a nožičky a velice si pochutnáváte...
Jídlo je v Mexiku levné, nikoliv už tak pro Mexičany, ale pro nás. Za bohatý oběd dáte tak maximálně 170 pesos (si 250,-Kč), a to už se přecpáváte. V obchůdcích a supermarketech koupíte levné ovoce (banány za 10 pesos), pečivo i mléčné výrobky (velký jogurt za 22 pesos, kilo krájené šunky za 95 pesos, půl kilový blok tvrdého sýru Manchego za 40 pesos, velká houska za 5 pesos, půl litru vody za 8 pesos, litrová láhev piva 28 pesos... V supermarketech musíte ještě počítat s diškem nějakých 5 pesos člověku, který vám namarkované potraviny dá do igelitky, jde většinou o důchodce nebo děti, společnosti jim takto umožňují si přivydělat, tak ne aby vás napadlo je odehnat či si nákup cpát do tašky sami, vysype vám ho a znovu ho sám naskládá) . Když už jsem u cen, tak průměrný plat prodavačky v supermarketu se pohybuje mezi 1000 až 1400 pesos, plazmová TV s uhlopříčkou 80 cm stojí 26 tisíc pesos. Apartmá v Acapulcu s výhledem na moře v pětihvězdičkovém hotelu Copacabana 1000 pesos, pohlednice 6 pesos, známka do Evropy 12 pesos, litr vysokooktanového benzínu 9 pesos (13,-Kč). Jezdí se tu opravdu téměř zadarmo.
Benzínka je jedna a to státní, Pemex, a ceny všude stejné. Za plnou nádrž u nás zaplatím 1800,-Kč, v Mexiku by mě stálá něco kolem 700,-Kč. Všude u benzínek na vás „číhají“ pracovníci obsluhy, na jedné malé se třemi stojany jsem jich napočítal 12. Načepují vám benzín a strhnou si za to 10 procent ceny, kterou platíte, tedy vám načepují méně, než platíte. Ten rozdíl jde do jejich kapsy, neboť jsou sice státem placeni, ale málo. Mají však zaměstnání (už jsem o snaze vlády snížit nezaměstnanost mluvil výše). Na parkovišti jest zase človíček (je jich samozřejmě tam více), který vám ukáže, jak daleko můžete ještě couvnout, abyste třeba někoho nepřejeli. Za to mu taky zaplatíte.
Dálnice jsou extra kvalita, ale taky extra platíte. 300 km vás na poplatcích stojí pětkrát více než benzín, který projedete. „Okresky“ se dělí na dobré a strašné. Provoz? Na dálnicích a okreskách fajn, nemáte-li zrovna tu smůlu, že jedete kolem skály a kus na vás nespadne, ale města, zvláště to hlavní, jsou přecpaná auty Jedním slovem katastrofa. Přeautováno, strašlivá vize konce civilizace. Takto všichni jednou skončíme, v zácpách, ve smogu, v hluku. Křižovatky bývají tak zacpané
a tak dlouho čekáte, že jsem viděl mezi auty procházet i pracovníka v bílém plášti s červeným lékařským křížem, nabízel „první pomoc“ a prášky proti bolestem. Na křižovatkách ve středu hlavního města (ale i v jiných městech) stojí většinou fešné policistky v sexy vypasovaném modrém stejnokroji se zelenou čepicí, u pasu těžký kolt r.45 mm a v ústech píšťalku. Neustále hvízdají a mávají rukama na řidiče, aby zrychlili, zpomalili, zastavili, ujeli či odbočili.
V hlavním městě se nechodí pěšky, brání tomu obrovské vzdálenosti, stav chodníků, neochota (no, řekněme lenost) vůbec se hýbat (Mexičani i Mexičanky jsou korpulentní, slušně řečeno, ale je to vnímáno jako přednost), také kriminalita na ulicích. Přesto kratší vzdálenosti pěšky jdete, na křižovatkách vám displej odpočítává sekundy, kdy naskočí červená a jak dlouho můžete přecházet, ale málokdy se to dodržuje. Pokud jedete v autě a stojíte na křižovatce na červenou, vybíhají před vás prodejci všeho možného, ale také děti převlečené za klauny, či žongléři s míčky. Baví vás a rozptylují a vy jim za to dáte nějaký drobný obnos. Dopravní policie neprotestuje, ani když vám „plivač“ ohně před čelním sklem vychrlí dvoumetrový ohnivý kužel. Auta jsou celkem ve slušném stavu. Mexiko nemá „vlastní“ vůz, jako my třeba Škodu, nýbrž montuje v licenci Mercedesy, Chevrolety, všechny možné „japonce“, ale hlavně Volswageny „Transportery, Passaty, Golfy, Brouky“. Hlavně tu uvidíte Brouka, nejprodávanější auto na světě, jehož výroba byla sice v Evropě v roce 2003 zastavena, ale v Latinské Americe frčí dál, a Transportera.
A v Mexiku jich je opravdu jako švábů. Vydrží neuvěřitelné kousky. Nechali jsme se taxíkářským Transportem „druhé generace“ (to není kvalitativní označení, jen upozornění, že druhá generace těchto vozů se začala vyrábět v roce 1967, více netřeba dodávat...) vyvézt uličkami starodávného města stříbra Taxco (čti tasko) v pohoří Sierra Madre k soše Krista nad městem do nadmořské výšky 2000 m.n.m. Tyhle taxíky zastaví kdekoli mávnete a vezmou dvakrát více lidí, než je počet sedadel. Postranní dveře se nezavírají (resp. chybí vůbec), aby se pohodlněji vypadávalo ven. Nahoru auto burácelo jak zraněné zvíře, dolů mu hořely brzdy, takže jsme zastavili v dýmu. Všechno za pouhých 10 pesos. Bezpečně a rychle s žaludkem vtlačeným pod krajinu hrdelní.
Ve městě Acapulco, jehož nádherné písčité pláže omývají vody Pacifiku, je děsivé horko. Bez klimatizace v autě se neobejdete a bez znalosti španělštiny se těžko dobře ubytujete. Na nárožích tu čekají „hoteloví naháněči“, kteří vám ochotně doporučí hotel podle vašich požadavků na cenu a na umístění u pláže. Jedním z takových může být pěti hvězdičkový hotel Copacabana. Překvapí vás, že čtyřlůžkový pokoj s výhledem na moře přijde na jednu noc přibližně jen na 1000 pesos (našich 1500,-Kč). Je super vybavený, s trezorem, s klimatizací a s televizí s 85 kanály. Dalším překvapením je, že se v hotelu hosté pohybují jen v plavkách, chodí naboso a sype se jim ze zad žlutý písek, který si neráčili ani opláchnout po příchodu z pláže, která leží hned u hotelu. Tady prostě čtyři hvězdičky neznamenají noblesu a frak. (Jinak pro pány - na plážích není dovoleno „hore bez“, takže se nepokocháte. Ono také většinou není čím, neboť Mexičanky se moc o pěstěné „popředí“ nestarají. Ale výjimky potvrzují pravidlo. Zato je ve městech mnoho krásných soch nahých žen, nymf, víl apod.)
V Acapulcu je atrakce, kterou musíte navštívit, jako musíte ve Španělsku navštívit corridu. Je to La Quebrada, skoky do moře ze strmé skály. Místní klub „skokanů“ je provozuje každý den, i v noci s pochodněmi. Skáče se z přibližně padesáti metrového útesu, který spadá strmě do rozbouřených vln moře. Skokan si musí dobře vypočítat, kdy jde ta správná vlna, aby měl dostatečnou hloubku vody, jinak si zadělá na problém. Ti nejlepší skokani jsou tu oslavováni jako jsou třeba oslavováni slavní toreadoři (no, o trochu míň). Ale podívaná je to vzrušující, to ano.
Vůbec cestování v dopravních prostředcích (vyjma letadla) je v Mexiku velmi levné. Levné jsou taxíky, relativně levné je i půjčení vozu v půjčovně. V přeplněné metropoli prý dochází k únosům pomocí falešných taxíků. Že to jde celkem snadno, jsme zažili na vlastní kůži, když řidič v neoznačeném autě nám cestou na letiště sdělil, že kvůli zácpě si zkrátí cestu. A šup, už jsme jeli někudy, kde to nevypadalo vesele. Naštěstí nám nelhal a opravdu si jen cestu zkrátil. Nicméně podle statistiky prý ročně v hlavním městě beze stop zmizí kolem 300 z přibližně tři a půl tisíce dětí, které žijí na ulicích zcela bezprizorně. Levné je metro, kombinace podzemní a nadzemní dráhy. Vlaky jezdí velmi tiše na gumových kolech, cesta kamkoliv odkudkoliv stojí 3 pesos (našich asi 5,-Kč), zastávky mají i piktografické symboly, tedy obrázky, což slouží pro lepší orientaci (jedete-li na stanici s obrázkem orla, prostě si počkáte, až uvidíte obrázek orla a nemusíte luštit španělský název). Nicméně metro má problémy při dešti a vy máte problémy, pokud jím jedete po osmé hodině večerní a jste-li k tomu ještě blondýnka. Jízda metrem během dne je okořeněna ustavičným „obtěžováním“ prodejci, kteří procházejí vlakem a pokřikem nabízejí kdeco, od novin, přes žvýkačky, žárovky, ponožky, lampičky až k přepáleným DVD nejnovějších filmů a CD s hudbou staženou z internetu (hudební prodejci jsou zvláště nepřeslechnutelní - nosí reproduktor v batohu na zádech a pouštějí útržky písniček z MP3 přes zesilovač s knoflíkem „volume“ otočeným na značku MAX). O trestní postih z porušování autorských práv se nikdo nestará.
Mexiko ale není nějaká rozvojová země, jak byste si mohli myslet. Má téměř stoprocentní gramotnost a tak vyspělé školství, že mu může Evropa s tradiční La Sorbonne a Karlovou univerzitou ledva závidět. Základní školství je povinné, ale nepovažuje se za povinné. Soukromé je výtečné, ale drahé. Universitu v Mexico City s knihovnou zapsanou do památek chráněných UNESCO navštěvuje bezmála 300 tisíc studentů domácích i zahraničních. Areál univerzity je tak obrovský, že má vlastní dopravní infrastrukturu a vlastní taxíky. Studenti mají vstup do všech muzeí, archeologických památek a na výstavy zdarma (ostatní Mexičané v neděli). A především mohou zdarma na památky po kulturách Olméků, Zapotéků, Mixtéků, Mayů a Aztéků, nejslavnějších kmenů, které zasáhly do dějin Mexika před připlutím Harnanda Cortése, což si vy musíte zaplatit, ale ne zas tak moc, přibližně od 70 do 120 pesos.
Návštěva chrámového města Teotihuacanu rozhodně patří k největším zážitkům, které můžete v životě prožít, pokud si tedy odmyslíte davy lidí a vtíravost neustále obtěžujících prodejců suvenýrů. Zatímco v Egyptě vám nedovolí ani se dotknout špičkou nehtu nejslavnějších pyramid, v Teotihuacanu můžete napochodovat klidně okovanou botou na špičku pyramidy Boha Slunce, vztáhnout v posvátném gestu paže vstříc Božstvu a nechat se obletovat hejnem motýlů, kteří se tam bůhví odkud vyrojili. Zezdola k vám doléhají mystické pazvuky, které vyluzují prodejci na speciální píšťalky napodobující křik leoparda nebo orla, posvátných to zvířat Aztéků. Mumraj je nekonečný a máte-li zavřené oči a trochu fantazie, slyšíte i křik obětovaných lidí, kterým kněží na obětním oltáři zaživa obsidiánovým nožem roztínají hrudník a vyrvávají srdce (věrné kopie obětních nožů si můžete koupit za 120 pesos, návod na použití se naštěstí nepřikládá).
Krvavé rituály přejali Aztékové od Toltéků a prováděli je ve velmi hojné míře ve víře, že tím zajistí, aby slunce nepřestalo vycházet. Každoročně takto přišlo o život na padesát tisíc lidí. Při oslavě rozšíření Velkého chrámu v Tenochtitlánu zahynulo během čtyř dnů asi 20 tisíc lidí, kterým bylo vyrváno zaživa srdce z těla. Mrtvé tělo pak bylo shozeno z pyramidy dolů. Některé oběti zaživa stáhli z kůže a kněží se do ní oblékli. Pokud jste ještě neomdleli z té představy tak doplním
o informaci, že někdy byly obětovány i děti. V archeologickém komplexu města Cholula naleznete oltář, kde se dětské oběti provozovaly v době sucha k usmíření Boha Deště. Krvavé rituály však neprovozovali jen Aztékové. Dávno před nimi bylo obětování lidí součástí náboženských obřadů Toltéků či Mayů. Dětské kostry byly například nalezeny i v ohromné přírodní studni mayského města Chichén-Itzá (čti čičén-itzá) v pralesích Yucatanu.
Yucatan a jeho nízké, ale husté pralesy, dodnes skrývají ještě neobjevené památky mayské kultury. Jedete-li například z Cancunu do města Tulum, odkazují vás tabule na stále nově objevované a odkrývané pyramidy. V samotném Tulumu na břehu Karibiku stojí jediné mayské město, které bylo vystavěno na pobřeží, všechna ostatní jsou v pralesích. Ale pokud už se dostanete na břeh Mexického zálivu a ovane vás dech Karibiku, ani odtud moc do pralesů nespěcháte. Karibik na Yucatánu se prostě nedá popsat, to se musí zažít. Desítky kilometrů dlouhé pláže s neuvěřitelně jemným bílým pískem (začíná se této oblasti říkat Mayská riviéra, a bohužel u Cancúnu už je masakrována soustavou obrovských hotelových komplexů), barva moře i oblohy, která prostě nemá ve škále barev název (nic ji nevystihne, žádný purpur, azur...), pelikáni černokřídlí vrhající se před vámi neohroženě do mělkých teplých vod za potravou, ohnuté kokosové palmy, nízké hotelové „chatrče“ postavené z dostupného materiálu (jižněji od Cancúnu se naštěstí rozšiřuje ekologická turistika, nečekejte klimatizaci v pokojích, jen větráky), houpací sítě, pohoda, klid, dobré a levné jídlo přímo na plážích, a slunce, jež si vás chce navěky přivlastnit... Idyla končí v okamžiku, kdy se rozzlobí hurikán kdesi tisíc kilometrů daleko, a přes Kubu si to zamíří do zálivu. Bohužel je sezóna hurikánů většinou v době, kdy máte letní prázdniny a dovolenou. Až se tedy rozhodnete prožít si svůj týden
v Karibiku, přeji vám, ať se „trefíte“ do mezidobí. Nebo se tam vypravte jindy, krásně je tu pořád.
Dálnice pralesem z města Tulum do Meridy je v některých úsecích rovná jako pravítko a dlouhé hodiny nepotkáte jediný vůz v protisměru. Zařadil jsem automatickou rychlost, dal na pedál cihlu a mohl si jako řidič klidně zdřímnout. Nicméně nedoporučuje se jet po dálnici v noci. Nemá vám kdo pomoct, kdyby se náhodou něco stalo s autem, nebo v nejhorším případě budete přepadeni. Merida se vám však odvděčí přátelskou atmosférou tanců a zpěvu a koloritem dávných časů koloniálního Španělska. To, co však stojí za návštěvu, je asi sto kilometrů vzdálené mayské město Chichén-Itzá. Jako v Teotihuacanu jsou i tady pyramidy obleženy mayskými prodejci suvenýrů, ale prostě to už patří ke koloritu. Na samotné pyramidy je však už vstup zakázán. Ale v jejich stínu se konají světelné slavnosti, dokonce i koncerty světových hvězd popu, jako například Eltona Johna. Nebyl jsem, ale hádám, že mayštinou nezpíval a oběti neprovozoval....
Chichén-Itzá (vzkvétalo v letech 600 až 1500 n.l.) se překládá jako „V ústech studny Itza“. A jako jedno z mála mayských měst na Yucatánu se mohlo pochlubit ohromnou přírodní „studní“, nazvanou cenote (jinak Mayové studny hloubili, voda se totiž nachází pod povrchem, netečou zde řeky). Používala se i k rituálním účelům. Španělé rozšířili pověst, že Mayové zde obětovali panny, mladé dívky, ale poslední výzkumy kosterních pozůstatků ukázaly, že oběťmi byli mladí chlapci. Studna obětí se skrývá v pralese, zatímco krásná Kukulkánova pyramida je na ohromném volném prostranství (Kukulkán, jinak též Quetzalcoatl, byl mayský nejvyšší bůh slunce a nebes, často zpodobován jako had). Kukulkánova pyramida má čistý čtvercový půdorys a na vrchol vede z každé strany 91 schodů, což dává dohromady 364 schodů. Jako třistašedesátý pátý schod byla považována svatyně na vrcholu. A máte počet dnů v roce. Nicméně mayský kalendář nebyl tak jednoduchý. Mayové měli mnoho kalendářů, nám je většinou známý tzv. sluneční kalendář. Ten měl 18 měsíců a každý z měsíců měl 20 dnů, na konci roku pak bylo přidáno ještě 5 dnů. Mayové měli i měsíční kalendář s 13ti měsíci po 20ti dnech. Tyto kalendáře se prý potkají jednou za 52 let. Nevím. zda to vychází, kdo chce, ať si to spočítá. 52 let byl pro Maye posvátný cyklus. Nicméně 21. 12. 2012 není podle mayského kalendáře koncem světa, a Mayové ho ani nepředpověděli. Jen tím dnem prostě jejich kalendář končí. Otázka je proč končí. Každý nechť si to vyloží po svém.
Mayové přes svou matematickou zručnost a geniálnost byli dost hloupě pověrčiví, a zvláštním způsobem krutí. Bavili se například fotbalovou hrou (s těžkým míčem z kaučuku), kterou uctívali Boha Slunce. Hra se jmenovala pelota a cílem bylo dopravit míč pomocí kolen, loktů a boků skrz velkou kamennou obruč. Po hře bylo jedno mužstvo (nebo nejlepší hráči z něho) popraveni. Jestli bylo obětováno mužstvo vítězné nebo poražené, o tom se vedou dodnes spory. Nicméně pro Maye byla pocta a čest, pokud zemřeli násilnou smrtí, jelikož se tak dostali rovnou do správné nebeské úrovně, zatímco normálně zemřelí museli podstupovat několikastupňová muka.
Přežívající krvavé praktiky u Aztéků, které šokovaly i otrlé a nemilosrdné konkvistadory, spolu s otroctvím přispěly k tomu, že se kolem roku 1520 kmeny ve středním Mexiku spojily se Španěly a Aztécká říše byla zničena, přestože Aztékové byli nejlepšími válečníky. Tím vlastně definitivně skončila éra původních vyspělých mexických civilizací.
Dnešní populace Mexičanů je mnohonárodnostní mix. Lze to poznat i na mexické španělštině, jejíž slovník je obohacen o řadu slov převzatých z indiánských jazyků, kterých je v Mexiku celkem 62. Nejrozšířenější je aztéčtina - nahuatl, po ní pak májština, mixtéčtina a zapotečtina. Aztécký nahuatl, který se používá v hlavním městě a okolí je snadno rozeznatelný příponami -tl (známá sopka Popokatepetl). Většina nápisů je ve španělštině, angličtině a májštině.
Mexičané jsou velmi usměvaví, pohodoví, vstřícní a veselí lidé.
My, zapšklí a věčně si stěžující Evropané jsme mimo jejich chápání. Například nedovedli pochopit, proč se nám nelíbilo jejich ustavičné slavení doprovázené vystřelováním rachejtlí (vždy je důvod, soukromý nebo náboženský). Ohlušující rány od rána do večera jsme nejdřív považovali za vypuknutí občanské války. Nakonec musíte uznat, že Mexičané slaví skutečně od srdce a jsou velcí patrioti - ctí vlajku a vzdávají jí hold přiložením ruky k srdci, zvláště při každodenním rituálu na náměstí Zócalu, kde se mexická vlajka veliká jak půlka hokejového stadionu v ráno v 8 hodin vztyčuje škadronou vojáků na stometrový stožár, a večer v 18 hodin se opět sundává a odnáší. Při tomto obřadu se nesmí vlajka ani cípkem dotknout země, jinak se musí spálit. Poté, co zhlédnete tuto vážně konanou atrakci, kdy kolem stojí lidé s dlaní přitisknutou k srdci a vojenská kutálka bubnuje a břeskně vytrubuje, můžete s klidem odjet domů. To nejdůležitější z Mexika jste poznali
a ochutnali. Ale pokud vám přece jen zbyl čas, nezapomeňte na modrý dům Fridy Kahlo, proslulé malířky a inspirátosky umělců - byl o ní natočen krásný film se Salmou Hayekovou, na fresky národního malíře Diega Rivery v prezidentském paláci či na dům Dolores Olmedové, mecenášky a milenky mnoha umělců a politiků, kde je k vidění nádherná sbírka sochařských i malířských skvostů a také smečka psů Xolo, či Xoloitckuintli (čti tak nějak jako šolokvintli), normálně Mexický naháč nebo Aztécký pes. Aztékové tyto psy znali už někdy kolem roku 900 př.n.l. a považovali je za dar od Boha, neboť v době nemoci pes svého pána zahříval svým holým horkým tělem - “naháč” nemá vůbec žádnou srst. S jejich pomocí se prý léčily některé nemoci, jako například revmatismus.
Vyzkoušeno nemám, tedy sděluji jen to, co jsem slyšel. Všechno ostatní, o čem jsem psal, tak nějak vyzkoušeno mám, takže mohu doporučit: Jeďte do Mexika, je to úžasná země.
v srpnu 2011