Váš názor

Datum: 15.02.2011

Vložil: Božena E.

Titulek: Být žena

Když jsem byla malá holka, kdosi mi jakýmsi způsobem představil tento pohled na ženu ve světě muže. Vzbudilo to ve mně neskutečnou zlost,ale i bezmoc.. Jak mohou lidé zaujímat takový postoj!!?? Jaký to má důvod?! Do té doby mě nenapdlo, že může být lepší to než ono. Už nikdy jsem se nezbavila ostražitosti vůči mužům. Má setkání s Muslimy mě jen utvrdilo, že muži jsou sprostí. Začala jsem je nenávidět. Jasně jsem cítila tu divokou zlou radost a panovačný pyšný postoj muslimských mužů k ženám. A přitom jsem s tím nedokázala nic udělat. Jak jim mohu dokázat, že jsem stejně dobrá jako oni? Nikdo jim z hlavy nevymete to, co jim vtloukají od malička. Nemá cenu se snažit cokoli změnit u nich. Je to důsledek. Kde je tedy příčina? Historie nám to ukazuje. Postupně společnost začala mít jiné potřeby, převážil mužský princip. Společnost vedli a vedou často muži. Atak jsem šťastná, že žiju v Čechách. Upsrostřed poměrně svobodné Evropy. Ale jak to řekl Voltaire. Co je to svoboda? Neexistuje svoboda v tomto lidském světe. Jen nezávislost, a to taky jen částečná. A přeci máme, my lidské bytosti, hlubokou touhu po jakési svobodě. Možná, že můžeme říci - po štěstí. A to hledáme všude možně. Mně se zdála logická buddhistická filozofie. První, co mě zaujalo bylo to, že v této společnosti si muži váží žen. Jaká úleva! Fascinovalo mě to. Nejen, že si jich váží, ale také jim naslouchají, nachají si poradit, ochraňují je. A jak se jim ženy odvděčují! Jsou krásné, plné pozornosti, lásky a něhy k mužům. Jako by byl na světe ráj. (Ano! Křesťanství postavilo ženy od nejprvnějšího okamžiku do podřízeného postavení!!! Nedokážu to snést. Chce se mi řvát a křičet, že je to sprosté. Od začátku manipulující!!!) Buddhismus se dívá na ženy jako na nositelky moudrosti. Buddhismus mi ale hlavně dal vnitřní svobodu, jedinou, jaká existuje. Váhu ve skutečných hodnotách a schopnost rozumět podstatě pomíjejících věcí tohoto světa. Přesto jsem nyní ve fázi, kdy nemedituji, kdy se nořím do těchto pomíjivých věcí. Zase lítam na horské dráze emočního labyrintu, kdy nevím, odkud co přichází. Ale možná to opravdu jako umělec potřebuji. Trpkou zkušenost duševního utrpení. Trpkou zkušenost světa. A lásky!!! Jednou jsem se dostala k legendě o Tristanovi a Izoldě. Stále dokola jsem si pouštěla film zobrazující tuto legendu. Já, která jsem opovrhovala vztahem mezi mužem a ženou která střídala jednoho sexuálního partnera za druhým, ale díky Buddhismu s nimi měla přeci přátelský vztah. Vlastně jsem přestala vnímat, kdo je muž a kdo žena. A pak najednou jsem začala toužit po takové osudové lásce. Chtěla a neustále jsem snila o duši, kterou budu milovat více než život a která bude milovat mne. A pak se to jednoho dne stalo. Opravdu jsem se zamilovala a on se zamiloval do mne. Jsme spolu necelých pět měsíců. A já se potácím mezi pocity bezmoci, že jsem žena, třesou se mi ruce, když o tom píšu, mezi přesvědčením, že svoboda je jen vnitřní a že mi ji nikdo nemůže vzít, mezi tím, že věřím, že miluji, ale zároveň jsem slabá lidská bytost s charakterovými chybami. Strach z manipulace a ze lži mě přivádí k šílenství!! Mám chuť vše zbořit. A pak jen prostě miluji. Jsem žena. Ale jak s tím žít, jsem se stále nenaučila.


Zpět na diskuzi