Váš názor

Datum: 15.02.2011

Vložil: Lubomír Müller

Titulek: Re: Být žena

Krásné, obdivuhodné, bolestivé, fascinující, to, co jste, Boženo, napsala. Skláním se před Vámi v obdivu pro to, jak se nebojíte přemýšlet nad sebou. Ze všech systémů víry i mne přitáhl buddhismus svou "lidskostí" v žití i umírání, není to víra, je to praktický návod, jak žít sám se sebou a přitom se všemi. Jste umělkyně, proto se bez emocionální jízdy na horské dráze neobejdete, přesto ten svůj "vláček" lze řídit. Mně to taky dlouho nešlo, dokud jsem si neodpusil všechny příkré názory z mládí na sebe, na lidi, na svět, shodil je ze sebe jako batoh s kameny. Nechte muže ať jsou muži v tom nejvlastnějším, co jim náleží - ve schopnosti Vás milovat, obdivovat, přijímat jako ženu-umělkyni. Jen Vy si určete, kam až mohou dojít a co jim dovolíte. Vždyť to tak těžké není. Vždyť víte, že buddhismus radí nic neočkávat, nechat přicházet a děkovat za to. Osudové lásky existují jen pokud jim v sobě dovolíme, aby se osudovými staly. Zamilovat se a milovat jsou dvě rozdílné fáze lásky, ta první je pošetilá, ta druhá pravdivá. Ale jak rozeznat pošetilost od pravdy? "To jest oč tu běží" již tisíce let, a nikdo ještě nenapsal jediný fungující zákon, který by to vyřešil. Každý si ho musí napsat sám. Asi Vás ještě strhávají minulé hluboce vžité představy o mužích. Šlo by opustit je? Zbavit se jich? Já bych osudovou lásku nehledal, jen lásku inspirující, tolerující, vášnivou i něžnou. Ale jak se nespálit? Jak se opět netřást, když ruce píší "jsem jen žena..."? Prostě asi jí být a milovat se, mít se ráda a být na to hrdá. Já nevím, je to těžké. Prožil jsem si něco podobného, ale hodně dávno, je o tom můj první román Schody do nebeského pokoje. Nevtírám se, ale zkuste si ho přečíst. Třeba něco nabídne k přemýšlení i řešení, třeba ne...


Zpět na diskuzi