Před pár dny mi můj 19 letý synovec píše: ... víš, chtěl bych jí napsat básní, jak je úžasná, ale neumím to a nechci nic zkazit... moha bys?
Inu, mohla. Tak jsem tu báseň za něho pro ni napsala. A on ten dárek dal. Důkaz, že je vše, jak má být, že básně žijí, že žije romantika a poetika v srdcích mladých lidí. Jsem tomu nesmírně ráda. A jsem ráda za každého kumštýře, který tomu také věří. Protože (cituji):

"Žádná doba nepotřebuje básníka tolik, jako ta, jež má za to, že ho může postrádat."
/Paul/

"Je těžké vytáhnout z básní nějaké zprávy, přesto však lidé každodenně bídně umírají z nedostatku toho, co by v básních našli."
/William Carlos Williams/

Milé a krásné! Snad se jednou synovec pokusí napsat i sám, neměl by se bát. Skutečná láska odpustí i nějaké to neobratné či neumělé vyjádření, je-li napsáno s pravdivým citem. Věřím, že romantika a poetika zaniknout nemůže a pro tu víru něco dělám, a jsem vděčný i za Vás, protože jsme na "stejném bojišti". Díky.

Když jsem byla malá holka, kdosi mi jakýmsi způsobem představil tento pohled na ženu ve světě muže. Vzbudilo to ve mně neskutečnou zlost,ale i bezmoc.. Jak mohou lidé zaujímat takový postoj!!?? Jaký to má důvod?! Do té doby mě nenapdlo, že může být lepší to než ono. Už nikdy jsem se nezbavila ostražitosti vůči mužům. Má setkání s Muslimy mě jen utvrdilo, že muži jsou sprostí. Začala jsem je nenávidět. Jasně jsem cítila tu divokou zlou radost a panovačný pyšný postoj muslimských mužů k ženám. A přitom jsem s tím nedokázala nic udělat. Jak jim mohu dokázat, že jsem stejně dobrá jako oni? Nikdo jim z hlavy nevymete to, co jim vtloukají od malička. Nemá cenu se snažit cokoli změnit u nich. Je to důsledek. Kde je tedy příčina? Historie nám to ukazuje. Postupně společnost začala mít jiné potřeby, převážil mužský princip. Společnost vedli a vedou často muži. Atak jsem šťastná, že žiju v Čechách. Upsrostřed poměrně svobodné Evropy. Ale jak to řekl Voltaire. Co je to svoboda? Neexistuje svoboda v tomto lidském světe. Jen nezávislost, a to taky jen částečná. A přeci máme, my lidské bytosti, hlubokou touhu po jakési svobodě. Možná, že můžeme říci - po štěstí. A to hledáme všude možně. Mně se zdála logická buddhistická filozofie. První, co mě zaujalo bylo to, že v této společnosti si muži váží žen. Jaká úleva! Fascinovalo mě to. Nejen, že si jich váží, ale také jim naslouchají, nachají si poradit, ochraňují je. A jak se jim ženy odvděčují! Jsou krásné, plné pozornosti, lásky a něhy k mužům. Jako by byl na světe ráj. (Ano! Křesťanství postavilo ženy od nejprvnějšího okamžiku do podřízeného postavení!!! Nedokážu to snést. Chce se mi řvát a křičet, že je to sprosté. Od začátku manipulující!!!) Buddhismus se dívá na ženy jako na nositelky moudrosti. Buddhismus mi ale hlavně dal vnitřní svobodu, jedinou, jaká existuje. Váhu ve skutečných hodnotách a schopnost rozumět podstatě pomíjejících věcí tohoto světa. Přesto jsem nyní ve fázi, kdy nemedituji, kdy se nořím do těchto pomíjivých věcí. Zase lítam na horské dráze emočního labyrintu, kdy nevím, odkud co přichází. Ale možná to opravdu jako umělec potřebuji. Trpkou zkušenost duševního utrpení. Trpkou zkušenost světa. A lásky!!! Jednou jsem se dostala k legendě o Tristanovi a Izoldě. Stále dokola jsem si pouštěla film zobrazující tuto legendu. Já, která jsem opovrhovala vztahem mezi mužem a ženou která střídala jednoho sexuálního partnera za druhým, ale díky Buddhismu s nimi měla přeci přátelský vztah. Vlastně jsem přestala vnímat, kdo je muž a kdo žena. A pak najednou jsem začala toužit po takové osudové lásce. Chtěla a neustále jsem snila o duši, kterou budu milovat více než život a která bude milovat mne. A pak se to jednoho dne stalo. Opravdu jsem se zamilovala a on se zamiloval do mne. Jsme spolu necelých pět měsíců. A já se potácím mezi pocity bezmoci, že jsem žena, třesou se mi ruce, když o tom píšu, mezi přesvědčením, že svoboda je jen vnitřní a že mi ji nikdo nemůže vzít, mezi tím, že věřím, že miluji, ale zároveň jsem slabá lidská bytost s charakterovými chybami. Strach z manipulace a ze lži mě přivádí k šílenství!! Mám chuť vše zbořit. A pak jen prostě miluji. Jsem žena. Ale jak s tím žít, jsem se stále nenaučila.

Krásné, obdivuhodné, bolestivé, fascinující, to, co jste, Boženo, napsala. Skláním se před Vámi v obdivu pro to, jak se nebojíte přemýšlet nad sebou. Ze všech systémů víry i mne přitáhl buddhismus svou "lidskostí" v žití i umírání, není to víra, je to praktický návod, jak žít sám se sebou a přitom se všemi. Jste umělkyně, proto se bez emocionální jízdy na horské dráze neobejdete, přesto ten svůj "vláček" lze řídit. Mně to taky dlouho nešlo, dokud jsem si neodpusil všechny příkré názory z mládí na sebe, na lidi, na svět, shodil je ze sebe jako batoh s kameny. Nechte muže ať jsou muži v tom nejvlastnějším, co jim náleží - ve schopnosti Vás milovat, obdivovat, přijímat jako ženu-umělkyni. Jen Vy si určete, kam až mohou dojít a co jim dovolíte. Vždyť to tak těžké není. Vždyť víte, že buddhismus radí nic neočkávat, nechat přicházet a děkovat za to. Osudové lásky existují jen pokud jim v sobě dovolíme, aby se osudovými staly. Zamilovat se a milovat jsou dvě rozdílné fáze lásky, ta první je pošetilá, ta druhá pravdivá. Ale jak rozeznat pošetilost od pravdy? "To jest oč tu běží" již tisíce let, a nikdo ještě nenapsal jediný fungující zákon, který by to vyřešil. Každý si ho musí napsat sám. Asi Vás ještě strhávají minulé hluboce vžité představy o mužích. Šlo by opustit je? Zbavit se jich? Já bych osudovou lásku nehledal, jen lásku inspirující, tolerující, vášnivou i něžnou. Ale jak se nespálit? Jak se opět netřást, když ruce píší "jsem jen žena..."? Prostě asi jí být a milovat se, mít se ráda a být na to hrdá. Já nevím, je to těžké. Prožil jsem si něco podobného, ale hodně dávno, je o tom můj první román Schody do nebeského pokoje. Nevtírám se, ale zkuste si ho přečíst. Třeba něco nabídne k přemýšlení i řešení, třeba ne...