Napriek tomu, že už mám pred sebou novú knihu Luba Müllera "Světlo mé samoty", ešte stále som plná dojmov, a akosi ťažko sa mi opúšťa dej románu SCHODY DO NEBESKÉHO POKOJE, ktorý som dočítala pred pár dňami. Som tak plná dojmov, že je mi ťažko slovami komentovať prečítané...vlastne ani neviem, kde začať... tak silnú knihu, s tak rozmanitým dejom, dôsledne psychologicky a s veľkou empatiou vykreslenými postavami, ich jednotlivými príbehmi, myšlienkami a opismi som snáď ani nečítala.

Nie som literárny kritik ani recenzent, len laik, ktorého kniha chytila za srdce, ktorého obdarovala celým oceánom krásnych a hlbokých myšlienok. A mám vnútornú potrebu o nej napísať. Lebo kniha vonia ČLOVEČINOU a každým slovom, vetou, odsekom či kapitolou zasiahne človeka až pod kožu. Až mu drkocú kosti, striedajú ich zimomriavky, aby vzápätí pocítil to krásne teplo, plné šťastia a lásky paralelne s nenávisťou, bojom dobra a zla, s bojom pomsty a odpúšťania. Aby každou ďalšou stranou preciťoval v sebe rozmanitosť ľudskosti, pády a vzostupy, omyly a skúsenosti, sklamania, odhodlanie, silu, vieru a nádej. Aby na konci románu skonštatoval - toto je život.

Hlavné postavy románu Lumír a Milena prežívajú svoju prvú lásku v poslednom ročníku základnej školy. Prežívajú prvé nesmelé pohľady, pochybnosti, rande, svoje prvé milovanie. V pozadí ich životného príbehu sa odohráva šikana Lumíra svojimi spolužiakmi, kde autor podchytil problematiku šikany v jej praktickej rovine. Slovo šikana pochádza z francúzskeho slova chicane a do nášho prostredia ho ako prvý pred rokom 1989 zaviedol pražský psychiater Petr Příhoda. Pravdupovediac, pri týchto pasážach som pri čítaní knihy zlyhávala, nakoľko opisy autora boli veľmi silné a autentické. Zato o to príjemnejšie sa čítali kapitoly o Lumírovi a Milene, ktoré - ako to už v živote býva - nie sú vždy až tak "ružové" akoby si to sami zainteresovaní priali. Postava Mileny bola tak presvedčivá, že ak by som nevedela, miestami by som zapochybovala, že autorom románu je muž. S citom vykreslené duševné pochody 15 ročného dievčaťa zvládol bravúrne. Opisy a dialógy sú plné romantiky, zodpovednosti i rozumu, ba i erotiky adolescentného dievčaťa. Postava Lumíra hovorí o veľmi duševne vyspelom chlapcovi na svoj vek. Súbežne s príbehom hlavných postáv sa odohrávajú aj príbehy ich rodín a priateľov, poznačené rokom 1968. Záporné postavy románu - Viktor a Peter - právom dostávajú čitateľa do amoku. Na ich a Lumírovom príbehu za začína odvíjať boj dobra a zla, pomsty a odpúšťania. Vnútorné myšlienkové pochody týchto hrdinov nenechajú čitateľa ľahostajným a privedú ho k myšlienkovým konfrontáciám. Čitateľ, ktorý doposiaľ nevedel, pochopí, že každý následok je dôsledkom príčiny. A túto skutočnosť sa autorovi románu podarilo podať - excelentne. Nepláve na povrchu jednotlivých ľudských osudov a príbehov, ale svojimi úvahami nabáda čitateľa zamyslieť sa nad rôznymi fragmentmi života. Nabáda ho chápať počínanie ľudí v rôznych situáciách, až ho posúva do roviny odpúšťania a lásky. Postava Lumíra bola tak dokonale vypracovaná, že neskromne si myslím, že väčšina dospelých nedospeje do tak hlbokého premýšľania nad životom ako on. Pri opisoch mohol čitateľ cítiť vône, farby, zvuky akoby sa pred ním odohrával film. Miestami čierno-biely film ´68.

Podľa môjho názoru, autori tohto kalibru, by mali stáť na piedestáli literatúry, ich diela by sa mali stať bestsellermi medzi všetkými vekovými kategóriami čitateľov od 15 rokov vyššie. Verím, že svet by vyzeral inak, ak by sa dostal do rúk veľkej masy čitateľov. V románe nie sú " ľahké bláboly" rýchlo kvasených autorov. Tento román má silu. Tento román zanechá v čitateľovi stopy navždy. Títo autori by rozhodne nemali mať nikdy polámané krídla literárnymi kritikmi. Ja verím, že tento román ešte stále čaká na svoje docenenie.

Ďakujem, že som ho mohla prečítať a za to, že autor obohatil môj život ♥

Milá Agi, když jsem dočetl Vaše vyznání z četby, přistihl jsem se, že mám v očích slzy. Nestydím se. Od vydání knihy uplynulo dva a půl roku, a já jsem se nyní přistihl, že jsem vlastně celou tu dobu čekal na někoho, kdo můj první román pochopí tak jako Vy, a kdo dokáže napsat "recenzi" pravdivou silou svého srdce i rozumu. Děkuji Vám, Agi, děkuji celou svou bytostí, neboť jste do ní vlila naději, jež už odumírala. Naději, že kniha, při jejímž psaní jsem trpěl, skutečně vnitřně trpěl připomínáním si událostí, má ještě snad šanci. Že kniha právě pro to krásné, co jsem do ní vložil, bude ještě objevena. Dva roky se snažím ji prosadit do profesionální distribuce a jsem přehlížen i profesionální kritikou. Nerozumím tomu a nebýt čtenářů, jako jste Vy, asi už bych své další psaní vzdal. Ještě jednou DĚKUJI!

Příspěvek od Agi je krásný! Po přečtení jmenované knížky jsem i já cítila podobné, ne-li to samé...jen to neumím tak krásně vyjádřit, napsat...ale jen tiše vnitřně prožit...
Děkuji Vám p. Müllere za Vaši tvorbu...takových spisovatelů by bylo potřeba víc v tomto "divném" světě...už se těším na novou knížku Světlo mé samoty. Mějte se moc pěkně a neustávejte ve svém psaní...

Děkuji, Lucie. Vaše podpora mě těší a posiluje, snad Vás má další tvorba nezklame. Mějte se i Vy fajn a buďte šťastná...

Před pár dny mi můj 19 letý synovec píše: ... víš, chtěl bych jí napsat básní, jak je úžasná, ale neumím to a nechci nic zkazit... moha bys?
Inu, mohla. Tak jsem tu báseň za něho pro ni napsala. A on ten dárek dal. Důkaz, že je vše, jak má být, že básně žijí, že žije romantika a poetika v srdcích mladých lidí. Jsem tomu nesmírně ráda. A jsem ráda za každého kumštýře, který tomu také věří. Protože (cituji):

"Žádná doba nepotřebuje básníka tolik, jako ta, jež má za to, že ho může postrádat."
/Paul/

"Je těžké vytáhnout z básní nějaké zprávy, přesto však lidé každodenně bídně umírají z nedostatku toho, co by v básních našli."
/William Carlos Williams/

Milé a krásné! Snad se jednou synovec pokusí napsat i sám, neměl by se bát. Skutečná láska odpustí i nějaké to neobratné či neumělé vyjádření, je-li napsáno s pravdivým citem. Věřím, že romantika a poetika zaniknout nemůže a pro tu víru něco dělám, a jsem vděčný i za Vás, protože jsme na "stejném bojišti". Díky.

Když jsem byla malá holka, kdosi mi jakýmsi způsobem představil tento pohled na ženu ve světě muže. Vzbudilo to ve mně neskutečnou zlost,ale i bezmoc.. Jak mohou lidé zaujímat takový postoj!!?? Jaký to má důvod?! Do té doby mě nenapdlo, že může být lepší to než ono. Už nikdy jsem se nezbavila ostražitosti vůči mužům. Má setkání s Muslimy mě jen utvrdilo, že muži jsou sprostí. Začala jsem je nenávidět. Jasně jsem cítila tu divokou zlou radost a panovačný pyšný postoj muslimských mužů k ženám. A přitom jsem s tím nedokázala nic udělat. Jak jim mohu dokázat, že jsem stejně dobrá jako oni? Nikdo jim z hlavy nevymete to, co jim vtloukají od malička. Nemá cenu se snažit cokoli změnit u nich. Je to důsledek. Kde je tedy příčina? Historie nám to ukazuje. Postupně společnost začala mít jiné potřeby, převážil mužský princip. Společnost vedli a vedou často muži. Atak jsem šťastná, že žiju v Čechách. Upsrostřed poměrně svobodné Evropy. Ale jak to řekl Voltaire. Co je to svoboda? Neexistuje svoboda v tomto lidském světe. Jen nezávislost, a to taky jen částečná. A přeci máme, my lidské bytosti, hlubokou touhu po jakési svobodě. Možná, že můžeme říci - po štěstí. A to hledáme všude možně. Mně se zdála logická buddhistická filozofie. První, co mě zaujalo bylo to, že v této společnosti si muži váží žen. Jaká úleva! Fascinovalo mě to. Nejen, že si jich váží, ale také jim naslouchají, nachají si poradit, ochraňují je. A jak se jim ženy odvděčují! Jsou krásné, plné pozornosti, lásky a něhy k mužům. Jako by byl na světe ráj. (Ano! Křesťanství postavilo ženy od nejprvnějšího okamžiku do podřízeného postavení!!! Nedokážu to snést. Chce se mi řvát a křičet, že je to sprosté. Od začátku manipulující!!!) Buddhismus se dívá na ženy jako na nositelky moudrosti. Buddhismus mi ale hlavně dal vnitřní svobodu, jedinou, jaká existuje. Váhu ve skutečných hodnotách a schopnost rozumět podstatě pomíjejících věcí tohoto světa. Přesto jsem nyní ve fázi, kdy nemedituji, kdy se nořím do těchto pomíjivých věcí. Zase lítam na horské dráze emočního labyrintu, kdy nevím, odkud co přichází. Ale možná to opravdu jako umělec potřebuji. Trpkou zkušenost duševního utrpení. Trpkou zkušenost světa. A lásky!!! Jednou jsem se dostala k legendě o Tristanovi a Izoldě. Stále dokola jsem si pouštěla film zobrazující tuto legendu. Já, která jsem opovrhovala vztahem mezi mužem a ženou která střídala jednoho sexuálního partnera za druhým, ale díky Buddhismu s nimi měla přeci přátelský vztah. Vlastně jsem přestala vnímat, kdo je muž a kdo žena. A pak najednou jsem začala toužit po takové osudové lásce. Chtěla a neustále jsem snila o duši, kterou budu milovat více než život a která bude milovat mne. A pak se to jednoho dne stalo. Opravdu jsem se zamilovala a on se zamiloval do mne. Jsme spolu necelých pět měsíců. A já se potácím mezi pocity bezmoci, že jsem žena, třesou se mi ruce, když o tom píšu, mezi přesvědčením, že svoboda je jen vnitřní a že mi ji nikdo nemůže vzít, mezi tím, že věřím, že miluji, ale zároveň jsem slabá lidská bytost s charakterovými chybami. Strach z manipulace a ze lži mě přivádí k šílenství!! Mám chuť vše zbořit. A pak jen prostě miluji. Jsem žena. Ale jak s tím žít, jsem se stále nenaučila.

Krásné, obdivuhodné, bolestivé, fascinující, to, co jste, Boženo, napsala. Skláním se před Vámi v obdivu pro to, jak se nebojíte přemýšlet nad sebou. Ze všech systémů víry i mne přitáhl buddhismus svou "lidskostí" v žití i umírání, není to víra, je to praktický návod, jak žít sám se sebou a přitom se všemi. Jste umělkyně, proto se bez emocionální jízdy na horské dráze neobejdete, přesto ten svůj "vláček" lze řídit. Mně to taky dlouho nešlo, dokud jsem si neodpusil všechny příkré názory z mládí na sebe, na lidi, na svět, shodil je ze sebe jako batoh s kameny. Nechte muže ať jsou muži v tom nejvlastnějším, co jim náleží - ve schopnosti Vás milovat, obdivovat, přijímat jako ženu-umělkyni. Jen Vy si určete, kam až mohou dojít a co jim dovolíte. Vždyť to tak těžké není. Vždyť víte, že buddhismus radí nic neočkávat, nechat přicházet a děkovat za to. Osudové lásky existují jen pokud jim v sobě dovolíme, aby se osudovými staly. Zamilovat se a milovat jsou dvě rozdílné fáze lásky, ta první je pošetilá, ta druhá pravdivá. Ale jak rozeznat pošetilost od pravdy? "To jest oč tu běží" již tisíce let, a nikdo ještě nenapsal jediný fungující zákon, který by to vyřešil. Každý si ho musí napsat sám. Asi Vás ještě strhávají minulé hluboce vžité představy o mužích. Šlo by opustit je? Zbavit se jich? Já bych osudovou lásku nehledal, jen lásku inspirující, tolerující, vášnivou i něžnou. Ale jak se nespálit? Jak se opět netřást, když ruce píší "jsem jen žena..."? Prostě asi jí být a milovat se, mít se ráda a být na to hrdá. Já nevím, je to těžké. Prožil jsem si něco podobného, ale hodně dávno, je o tom můj první román Schody do nebeského pokoje. Nevtírám se, ale zkuste si ho přečíst. Třeba něco nabídne k přemýšlení i řešení, třeba ne...